Tarot výklad karet

Mnohokrát jsem tuto zaklínací větu slyšela někoho v okolí říkat (zřejmě i sebe). Můj otec mi dělal to a to, moje matka se málo starala, nedali mi lásku atd., jsem teda chudák. A hlavně nechci, aby moje děti to museli podstoupit jako já. Sebelítost do nebe volající, kterou si každý více či méně intenzivně projde předtím, než zjistí, že zůstávat dupajícím ukňouraným dítkem není až taková výhra, že jaksi stagnuje a hlavně – necítí se spokojený.

Někteří dostanou tu informaci, že už by měli dospět, a přesto ji nechtějí slyšet a rozhodnou se pokračovat v trucovitém opakování zaklínadla. Tak pak uvidíte kolegu, který vždy hanil svého otce za přílišné otáčení se za ženským elementem, jak přiopilý odhazuje zábrany a sahá kolegyním na zadek, nebo kamarádku, která vyrůstala v područí přísné a chladné matky, jak sama razí politiku co z dětí nevymlátíš, to v nich zůstane... prostě příkladů vidíme kolem spoustu.

Jak tedy z toho ven? Pochopením širších souvislostí. Vůbec teď nemám na mysli pochopení mentální, kdy si člověk řekne, no jo no, měli to taky težký, tak já to teda beru. Ano, bezesporu měli to v dětství taky těžké, jinak by byli vřelí, chápaví, milující. Jde mi ale o pochopení mnohem hlubší, procítěné, přicházející mimoděk, kdy to vůbec nečekáme.

Ale jak se k němu dostat? Nepůjde to jinak než přes otevření pandořiny skříňky plné negativity. Musíme počítat s tím, že nějaký čas bude trvat, než z nás vyjde ta plejáda umlčených malých i větších čertíků v podobě vzteku, ukřivděnosti, nenávisti, tíhnutí k (sebe)destrukci apod.

Když už je pod kobercem čisto, můžeme se znovu podívat na svoje rodiče. A teď už z nadhledu, jakoby z pohledu Vyšší moci (Boha, Univerza, Vesmíru, jakkoli chcete). Vyšší moc totiž absolutně nezajímají naše emoce a vztekáníčko, ta prostě plodí a usmrcuje, ve věčném cyklu, ať se nám to líbí nebo ne. Přírodě z toho plutonského odosobněného pohledu je opravdu jedno, jestli se rodí dítě vytvořené z lásky nebo ze znásilnění, protože samotný akt splynutí vajíčka se spermií je prostě posvátný.

Stejně tak posvátný je akt porodu a smrti. Takže když jsme byli plozeni a pak se rodili, byli to naši rodiče, kteří se podíleli (úplně teď slyším ta ega řvoucí "kdo se jich prosil" a jsem ráda, že o tom jestli, komu a kdy se narodíme, se rozhoduje na úrovni duše).

Pokud tedy nechceme opakovat to, co u svých rodičů považujeme za chyby, neposilujme to zaťatým odmítáním, ale nejdřív se podívejme, proč to tak měli (přes konstelace nebo jinou terapii, pokud to nezvládneme sami), dovolme si nepotlačovat negativní emoce a pak se podívejme ještě jednou.

Je ten pohled teď jiný a klidnější? Pokud ano, ono plné hluboké pochopení se už dostaví časem.

 K.L.